Zastánci (milovníci vlků) se snaží přesvědčit veřejnost, že většinu ovcí stále zabijí toulaví psi, a zdůrazňují, že vlk je ve skutečnosti plaché zvíře, které lze snadno odehnat: „Kšá! To je vše, co musíte udělat,“ řekla odbornice na vlky Elli Radinger v rozhovoru pro de Volkskrant.
Zřejmě je to tak snadné, a navíc podle vlčí odbornice paní Radinger lidé nikdy nejsou terčem vlků z prostého důvodu, že nevědí, že lidé mohou být potravou. „Po staletí se od svých rodičů učili, co je bezpečné jíst. Jelen nebo divočák, to je kořist. A lidé mezi nimi nejsou.“ Vlci navíc až příliš dobře vědí, že je nejlepší se k lidem nepřibližovat, protože je velká šance, že se z toho nedostanou živí.
Ale je vlk opravdu tak plachý?
Jedním z kritiků současného návratu vlků v Nizozemsku je spisovatel Ton van Reen. „Milovníci vlků dostávají prostor manipulovat pohádkou o tom, že vlk je neškodné zvíře, a strach lidí z vlka nazývají syndromem Červené Karkulky,“ napsal už v roce 2013. „Červená Karkulka se ale právem bála rozzuřených vlků.“ Jinými slovy: vlk je pro člověka skutečně nebezpečný.
Ton van Reen a další poukazují na problémy s vlky, ke kterým došlo v letech 1810-1811 v oblasti kolem Roermondu, kdy vlci zabili nejméně jedenáct dětí.
Jak pak může někdo tvrdit, že vlk pro člověka není nebezpečný?
Historik G.Geraedts vydal na téma historie soužití s vlky dva vynikající články ve vědeckém časopisu De Maasgouw.
Geraedts svá zjištění založil mimo jiné na podrobných úředních zprávách a oficiálních zprávách očitých svědků nebo jiných přímo zúčastněných stran a byl poměrně otevřený ohledně toho, zda je vlk nebezpečný, či nikoli.
V letech 1810-1811, napsal, „takzvaný plachý a pro člověka neškodný Canis lupus (…) udělal vše, co bylo v jeho silách, aby důkladně zkazil obraz neškodného zvířete.“ Dospěl k závěru: „Když vezmeme smutnou bilanci, dojdeme k celkovému počtu 11 mrtvých a 3 nebo 4 zraněných, a to v průběhu jediného roku. Je strach z vlků oprávněný? Zdá se být zbytečné se na to ptát.“
Z historických záznamů vyplývá obraz bezmoci. To bylo patrné i poté, co 13. srpna padla další oběť, tentokrát osmiletý chlapec ze Silberbeeku u Niederkrüchtenu, a poté, co byl zahájen další rozsáhlý hon na vlky, tentokrát zahrnující celou oblast východně od řeky Mázy mezi Venlem a Roermondem. Záměrem bylo zahnat vlky do pasti. Při této masivní operaci, která se konala 20. srpna, nasadily úřady nejméně 3 260 ozbrojenců, 365 pěších lovců a 72 lovců na koních, ale nepřinesla žádné výsledky. Naopak: 23. srpna byl vlkem napaden chlapec v Kessel-Eiku na druhé straně řeky Mázy a o čtyři dny později dívka v Beringenu. Chlapec útok přežil; o několik dní později byla nalezena pouze hlava dívky.
Teprve začátkem června 1811 byl konečně ohlášen úspěch, když se Hendriku Wynandtsovi, farmáři ze Swalmenu, podařilo zastřelit vlčici a o týden později dalšího vlka.
Tím útoky vlků na lidi v této oblasti ustaly.
Podle odbornice na vlky Elli Radingerové byli vlci, kteří napadali lidi, obvykle nakaženi vzteklinou. To mohl být i případ vlků, kteří si vyžádali oběti v okolí Roermondu v letech 1810-1811, ale ne ve všech případech. Některé děti útok přežily a z ran po kousnutí se vyléčily bez jakýchkoli známek (obvykle smrtelné) vztekliny.
https://www.rondomroermond.nl/de-wolvenplaag-rond-roermond-1810-1811/
https://lgog.nl/inhoud-de-maasgouw-1980-1989
https://www.facebook.com/100090451341057/posts/830910386600665/?rdid=8F6KaraYh9H6Idqn#